Čím sladit aneb zahoďte do koše bílý cukr
Lidská hloupost nezná mezí, některé hlouposti jsou relativně neškodné, ale jiné mají katastrofální dopad na celé lidstvo. Jednou z těch nejzávažnějších hloupostí je rafinace řepného cukru. Abychom tento proces lépe pochopili, musíme zajít do historie, do doby počátku průmyslové revoluce, kdy rozvoj techniky lidem umožnil zpracovávat potraviny a štěpit je na jednotlivé složky.
Do konce osmnáctého století lidé sladili své pokrmy výhradně přirozenou cestou, používali ovoce a zeleninu, vytlačovali z nich šťávy, připravovali si domácí sirupy, tudíž využívali veškeré živiny obsažené v synergickém poměru. Situace se však rapidně změnila s výstavbou prvních cukrovarů, kde pomocí techniky bylo možno cukr zpracovávat až do jeho bílé krystalické podoby. Využívala se k tomu technologie separace sacharidů vyluhováním řepných řízků v teplé vodě. Tento proces pak dále prochází čištěním pomocí filtrace s obsahem uhličitanu vápenatého, který na sebe naváže všechny nežádoucí nečistoty.
Jenže kromě nečistot se zároveň odstraní i žádoucí minerální a stopové prvky, takže bílý krystalický cukr jako konečný produkt je pouze čistý sacharid. Bílému cukru se říká bílý jed proto, že nedoplní do organismu žádné živiny. Sladíte-li pokrmy bílým cukrem, dodáváte tělu pouze energii v podobě sacharózy, která primárně sama o sobě není pro tělo nebezpečná, pokud je v pokrmu zastoupena vláknina a další složky snižující glykemický index, ale průmyslově zpracované potraviny slazené bílým cukrem vám kromě energie nedodají nic dalšího a tělo strádá – jste podvyživení.
Právě proto se rozumní lidé navrací k přirozenému slazení pokrmů tak, jak to bývalo před výrobou bílého cukru – sladí čerstvým nebo sušeným ovocem, odšťavňují jej nebo jej mixují, používají ovocné sirupy či jiná přírodní sladidla a samy o sobě jsou sladké i zeleninové šťávy, například šťáva z mrkve, červené řepy, okurky nebo zelí. Vhodným sladidlem je i melasa, která obsahuje mnoho minerálů a stopových prvků.
